Odborné stanovisko a právní argumentace Cannabis is The Cure, z.s.
člena mezinárodní asociace Open Royal Academy k předběžným otázkám Soudnímu
dvoru EU pro Nejvyšší soud ČR http://dovolani-ns.blogspot.cz/ k porušení práva Společenství Českou
republikou ve světle rozsudku Soudního dvora EU k náhradě škody při
porušení práva Společenství uvedeného v rozhodnutí Soudního dvora EU č.j.
C-224/01 (Köbler)
1)
k legalitě a legitimitě zpracování cannabis k pokusnickým a průmyslovým účelům bez omezení
množství obsahu THC dle § 5, odst. 5
v platném znění v době skutků dovolatele (2008 – 2012, změněno bez
notifikace až zákonem č. 50/2013 Sb.), viz též http://cannabis-dukazy.blogspot.cz/
strana 1- 2
2)
k legalitě
a legitimitě pěstování cannabis dle § 29 zákona o návykových látkách a důsledcích neexistence právní normy měření
obsahu THC v cannabis policií –
viz také stanoviska přednosty Ústavu
soudního lékařství FNOL doc. Petera Ondry, CSc. a předního světového vědce doc.
RNDr. Lumíra Hanuše, Dr.Sc. uvedené na http://cannabis-dukazy.blogspot.cz/
strana 2 – 4
3)
k mylnému výkladu nejvyššího soudu v řízení č.j. 8 Tdo 1231 /2011, že zákon o návykových látkách není technickým
předpisem ve věci výroby cannabis a nemusí se tedy jeho novelizace oznamovat
Evropské komisi jak bylo zpochybňováno odkazem na veřejnou databází TRIS,
protože podle nejvyššího soudu údajně transponuje předpisy Evropského
společenství, konkrétně nařízení ES, které se ovšem transponovat nesmí, viz
také rozhodnutí MZ ČR a UNMZ z roku 2014 a 2015 na http://cannabis-dukazy.blogspot.cz/
potvrzující, že ZoNL je technickým předpisem a podléhá notifikaci a nebyl
notifikován
strana 5 – 12
I. § 5, odst. 5 ZoNL
Podle
čl. 39 LZPS „jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký
trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání
uložit.“
Trestní
zákoník v § 283 odst. 1 říká, že trestného činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy se dopustí ten, „kdo
neoprávněně vyrobí, doveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek osahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed“.
Z
uvedeného vyplývá, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jedná způsobem
popsaným v citovaném ustanovení bez příslušného oprávnění (povolení).
Povolení
k zacházení s omamnými látkami a jedy (bez výjimky) pak upravuje § 5 ZoNL.
Dle
odstavce 5 tohoto ustanovení ve znění do
1.4.2013, který se týká Cannabis, se „povolení
k zacházení nevyžaduje k získávání, skladování a zpracování konopí k účelům průmyslovým (pro vlákna a
semena) a pokusnickým, jakož i k obchodu s konopím za těmito účely“.
V
tomto zákoně, avšak ani nikde jinde, však termín „pokusnictví“ definován není. Dovolatel
je přesvědčen, že právě jeho jednání je pokusnictvím, tzn. pokusnickým bádáním,
což je imanentní složka každého vědeckého výzkumu, neboť by jinak bylo absolutně porušeno LZPS dané
právo zejména v čl. 15 odst. 1 a
2 a čl. 31
LZPS.
Pokusnictví
bylo nenotifikovovanopu novelizací § 5 odst.
5 zákonem č. 50/2013 Sb. od 1.4.2013
změněno na zacházení s cannabis
s obsahem THC v cannabis do 0,3 % THC.
Od
1.1.2014 bylo NOTIFIKOVANOU novelizací
§ 5 odst. 5 zákonem č. 273/2013 Sb. pokusnické bádání ze ZoNL zcela vypuštěno
(notifikace č.j. 2012/03129/CZ).
Současně
nebylo nikdy doloženo a dovolatel tak ani nečinil, že by se dovolatel kdy
dopustil zakázaného zacházení s cannabis dle § 15, písm. e) ZoNL
v platném znění týkající se separace kanabinoidů k výrobě léčiv
z Cannabis (v době skutku dle § 15, písm. f) ZoNL). Citujme dané
ustanovení v době skutku zakazující:
„získávat konopnou pryskyřici a látky ze skupiny tetrahydrokanabinolů z
rostliny konopí (rod Cannabis)“.
Aby
se však dovolatel vyhnul případným komplikacím, požádal o informaci osvětlující
skutkově dané jednání dle zákona o svobodném přístupu k informacím. MZ ČR,
Policie ČR, OSZ a OS v Prostějově však shodně uvedli, že takovouto
informací nedisponují a neumí definovat, co je daným jednáním uvedeným v § 15,
písm. e) ZoNL konkrétně míněno! Podle přednosty Ústavu soudního lékařství
Fakultní nemocnice v Olomouci však dovolatelem realizovaná výroba mastí a
tinktur rozhodně nesplňuje charakteristiku výše uvedeného zakázaného jednání,
viz http://konopijelek.blogspot.cz/
Cannabis
is The Cure, z.s. a dovolatel jsou proto přesvědčeni, že jednání dovolatele bylo
v naprostém souladu s ust. § 5, odst. 5 ZoNL a tedy nebylo zakázané,
že k zacházení povolení nepotřeboval,
a tudíž ani nemohl nakládat (vyrábět, zprostředkovávat apod.) cannabis
neoprávněně.
Z
uvedeného je zřejmé, že se tedy dovolatel nemohl dopustit jednání popsaného v §
283 trestního zákoníku. Jestliže byl za takové jednání obviněn, pak tento
postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu s čl. 39 LZPS.
II. §§ 29 a
5,odst. 5 ZoNL versus § 24 písm. a) ZoNL
Dosud
se žádný český soud nevyrovnal s právní argumentací týkající se měření
obsahu účinných látek v cannabis a neexistencí právní normy policií a
negativními důsledky tohoto nezákonného jednání.
Pro
pěstování cannabis dle znění ZoNL v době skutku platilo, že „se
zakazuje pěstovat druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou
obsahovat více než 0,3% látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů“ (§ 24 písm.
a) ZoNL).
Současně
bylo a je dle § 29 ZoNL již od 20.5.2004 povoleno
pěstování cannabis bez hlášení úřadům,
pokud je pěstitební plocha do 100 m2/osobu.
Teprve nad 100 m2
je pro právnické a fyzické osoby zákonná povinnost hlásit pěstování uznaných odrůd zapsaných v odrůdových
knihách Celní správě.
Česká
republika se v přístupové smlouvě k Evropské unii vstupem do EU
v roce 2004 (1.5.2004) zavázala implementovat a především aplikovat Nařízení ES, a tedy i určení legálního cannabis dle obsahu
THC dle normy uvedené v příloze XIII Nařízení ES č. 2316/1999, která byla navíc
novelizovaná v roce 2009
a je uvedená v příloze č.1 Nařízení ES č.
1122/2009. Toto však Česká republika nikdy neučinila a žádnou ZÁKONEM DEFINOVANOU normu měření obsahu THC v cannabis
nezavedla, přestože je to pro stanovení trestnosti skutku zásadní a zcela
rozhodné a dochází tak absencí zákonné právní normy měření obsahu THC v cannabis
a k porušení čl. 39 LZPS.
Uvedené
jednání České republiky neaplikací Nařízení ES do národního právního řádu
v době legality pěstování cannabis je rovněž hrubým porušením unijního
práva, viz např. C-90/12 dne 7.
listopadu 2013 (Evropská komise v. Polská republika).
Jak
je doloženo na http://cannabis-dukazy.blogspot.cz/ Policie ČR dovolateli dokonce odmítá dle
zákona o svobodném přístupu k informacím sdělit, kdy a pod jakým číslem
jednacím byl vůbec vydán onen doporučený
policejní postup měření obsahu THC v Cannabis a jak je daný postup pro
specializovaná pracoviště policie OKTE právně závazný, neboť tento postup není
ani u policie spisově zařazen (existuje
vůbec?), není rozkazem policejního prezidenta ani vyhláškou, natož zákonem, ač jde o tak zásadní a
citlivou věc související s omezeních lidských práv občanů, domovními
prohlídkami a konfiskacemi majetků a především a hlavně není tento postup
vůbec v souladu s evropskou normou měření, ani se ZoNL a zde
uvedenými třemi zcela odlišnými definicemi cannabis dle § 2, přičemž odlišné
měření může vykazovat v extrémních
případech až stonásobně odlišné hodnoty obsahu THC v cannabis, viz
stanovisko soudního znalce a přednosty Ústavu soudního lékařství FNOL doc.
RNDr. Petera Ondry, CSc. a předního světového vědce a výzkumníka cannabis doc.
RNDr. Lumíra Hanuše, DrSc. z Hebrejské univerzity, na http://cannabis-dukazy.blogspot.cz/
Evropská norma na zjištění legálního (neomamného) cannabis přikazuje
měřit 60 kusů 30 cm
vysokých vrcholíků, žádá smíšení samčích a samičích odrůd a zakazuje měřit cannabis
z pouze z pár gramů cannabis flos nebo cannabis herba nebo měřit obsah THC
v cannabis z dozrálé nebo dokonce usušené rostliny cannabis (jako se vždy
dělo v případě dovolatele!) Dle unijní
normy je povoleno měřit obsah THC v cannabis 20 dnů před nakvetením a do 10 dne po odkvětu, resp. 10 dnů od zahájení
tvorby semene!. Takové podmínky (počet kusů rostlin i oznámení pěstování cannabis
policejním orgánům) k měření obsahu THC v cannabis dovolatel,
zapojené nevládní organizace a členové výzkumu policii (OSZ i OS
v Prostějově) nabídli a dovolatel opakovaně marně žádal policii o
spolupráci a provedení vyšetřovacího
pokusu v souladu s ust. § 104c trestního řádu, OSZ
v Prostějově však stížnost na odmítnutí provedení vyšetřovacího pokusu označilo
za nedůvodnou.
Citujme,
co policie uvádí v jednom rozhodnutí jako předmět měření: „Usušený rostlinný materiál je zbaven
stonků a semen, podrcen a homogenizován.“
Jaký
rostlinný materiál? Listí? Okvětí? Květ? V jakém poměru samčích a samičích
odrůd? V jakém objemu, když měřeno bylo u dovolatele vždy pár gramů navíc
nehomogenizované hmoty z celého vzorku? V jaké fázi růstu rostliny
měření proběhlo, když byly vždy rostliny cannabis měřeny až po odkvětu?
V jakém poměru dle pohlaví rostlin police mě+ří Cannabis, když byly vždy
měřeny odděleně samčí od samičích jako tzv. samostatné vzorky (stopy)? U dovolatele
byly vzorky až stovek rostlin měřeny souhrnně z několika gramů vzatých k měření, přestože byly zkonfiskovány
desítky kilogramů a stovky kusů rostlin a policie
mohla, resp. musela zvolit zákonný postup dle evropské normy. Takovou
účelově k policejnímu měření vyseparovanou rostlinu s řadou variant
policejního měření však žádná definice cannabis
dle § 2 ZoNL neuvádí! Jak navíc uvádí znalci na http://cannabis-dukazy.blogspot.cz/
, vědecký výzkum potvrdil, že
totožná odrůda rostliny cannabis na totožné pěstitelské ploše může mít
v květu až více než 20 násobně
odlišné hodnoty obsahu účinných látek mezi jednotlivými rostlinami, proto
měření dle evropské normy probíhá z tolika kusů rostlin a jsou promíchány
samčí a samičí odrůdy a vždy měření probíhá pouze v měsíčním období růstu
rostliny, nikdy ne po usušení a pouze
z květu samičí rostliny.
Nález
Ústavního soudu s účinností od 1.8.2013 pod sp. zn. Pl. ÚS 13/12 s odkazem na porušení čl. 39 LZSP zrušil
novelizované vládní nařízení č. 455/2009 Sb., které určovalo tzv. větší než
malé množství drogy pro účely § 289
odst. 2 trestního zákoníku a které
v onom novelizovaném vládním nařízení č. 4/2012 Sb. v příloze č. 1.A.1. definovalo
nově cannabis pro účely trestního
práva způsobem odpovídajícím doporučenému policejnímu postupu měření obsahu THC
v cannabis. Do 31.12.2011 byla v příloze č. 1.A.1. nařízení
vlády č. 455/2009 Sb. definice Cannabis
uvedena jako „celý objem (hmotnost) rostliny cannabis“, měření obsahu
THC v cannabis mělo tedy býti prováděno ze zhomogenizované celé rostliny
včetně kořene, což však policie nikdy v České republice, jak zjišťoval dovolatel,
nečinila, stejně jako neměřila a neměří obsah THC dle tří odlišných definic
cannabis v ZoNL v § 2.
Důkaz příkladem: Aby dovolatel i za cenu dalšího trestního stíhání na důkazu doložil, jaké neblahé následky
má neexistence právně závazné normy měření obsahu THC v cannabis, dovolatel
vysadil v roce 2012, také zcela ojedinělou samonakvétací (autostartovou)
odrůdu cannabis Finola zapsanou v odrůdových knihách EU, která prošla
měřením uvedeném v příloze č.1 Nařízení ES č. 1122/2009 a je pod certifikátem
EU zcela legální a dokonce EU dotovaná plodina. Tato odrůda je kromě vysokého
obsahu léčivého neomamného kanabinoidu CBD (kanabidiol) naprosto výjimečná tím,
že ihned po zahájení růstu začne zrát a v ČR je možné dosáhnout dvě
plnohodnotné sklizně za rok, resp. od jara do podzimu. Proto, když policie (počtvrté) zkonfiskovala (opětovně až)
30.8.2012 výzkumnickou farmu dovolatele a měřila na obsah THC již zcela na půdě
usušené v EU uznané odrůdy cannabis Finola ze sklizně v červenci 2012, nalezla zcela oprávněně nadlimitní
obsah THC, neboť nepostupovala dle unijní normy. Policie takový cannabis
označuje zcela účelově marihuana. Tzv. marihuana má však dle Výroční zprávy ve
věcech drog na drogovém trhu v průměru 15% THC a jde vždy jen o květy
samčích rostlin, průměr obsahu THC v cannabis byl u dovolatele zjištěn
nezákonným měřením cca do 2% THC (čili neomamný či velice mírně omamný cannabis),
řada rostoucích rostlin limit naopak vůbec nepřekročila a policie tyto rostliny
následně chtěla (naprosto znehodnocené a nedozrálé) dovolateli vrátit. Policie došla k mylným závěrům protože
nepoužívala a nepoužívá evropskou normu měření, která je přitom na obsah THC
přísnější (0,2% THC)
Důkaz: – http://ustavnisoud.blogspot.cz/2015/01/konfiskace-2012-vysledky-policejniho.html
(scan výsledků měření obsahu THC v odrůdě Finola)
Co způsobuje odlišné výsledky obsahu THC
v cannabis?
1)
Období, ve které je měření prováděno
z hlediska doby růstu a zralosti rostliny. To evropská norma zcela jednoznačně
stanovuje a limituje měření obsahu THC v cannabis měsíčním obdobím
v době růstu a trvá na měření v době vysoce před dokončením celkové
zralosti rostliny (jinak by nebylo lze vypěstovat cannabis pro žádné účely,
zvláště pak, jsou –li pěstovány pouze samičí odrůdy na cannabis flos a cannabis
herba). Postup policie zcela ignoruje měření dle období zralosti rostliny,
přestože cannabis je biologický materiál podléhající změnám látek včetně
přeměny látek na THC v době zralosti, či dokonce po usušení rostliny (a
zejména při usušení za vyšších teplot), což by měli odpovědní příslušníci
policie vědět a dle toho poznání konat, nikoli s presumpcí viny
kriminalizovat preventivně všechny pěstitele.
2) Jasně kvantifikovaný objem měřené hmoty a určení části
rostliny, ze které měření probíhá. To
evropská norma zcela jednoznačně stanovuje včetně mixu samčích a samičích
odrůd, neboť zcela jiné jsou výsledky měření na obsah THC z dolních pater
rostliny, oproti hlavnímu vrcholíku (nejvíce účinných látek), nebo výsledky
měření samčích a samičích odrůd (nejvíce účinných látek a zejména pak
v květu). Policejní postup toto rovněž zcela ignoruje a na pracovištích
OKTE, která jsou sice soudně znaleckými pracovišti a jejich přístroje jsou
certifikované a akreditované, může být realizován zcela libovolný postup měření
ignorující všechna výše uvedená kriteria. Při
absenci rozhodných kriterií dochází ke zcela odlišným výsledkům na obsah
účinných látek. ¨
3) Dalším významným faktorem, který však evropská norma
či ZoNL nezmiňuje, je péče o rostlinu cannabis a zajištění kvalitní půdy,
hnojiva a zálivky, což také navyšuje
obsah účinných látek. Dané jednání (péče o rostlinu) není zakázané, mohlo
by však vést k navýšení obsahu THC u uznaných odrůd cannabis zapsaných
v odrůdových knihách a právní řád by měl v této věci učinit nějakou
širší toleranci a tento aspekt zohledňovat.
Pokud
policie nepoužívá evropskou právní normu měření obsahu THC v cannabis a
sama žádnou právně závaznou normu nemá a
měří obsah THC v rozporu s zákonnou definicí cannabis, dovolatel a
Cannabis is The Cure,z.s. se domnívají, že policie má z hlediska
subsidiarity trestní represe postupovat alespoň dle nejpříznivější definice cannabis
na obsah THC v cannabis v ustanovení ZoNL definujícího rostlinu cannabis jako „celou nadzemní část rostliny cannabis
včetně vrcholíku“ a tuto celkovou nadzemní hmotu má policie při
konfiskaci nejprve zvážit (včetně vody, až 70%), následně zhomogenizovat celé
rostliny včetně samčích a samičích a po usušení zhomogenizovaný vzorek změřit
na obsah THC a přepočítat na celkovou váhu nadzemních části rostlin. V daném případě by však policie nikdy
nemohla dovolatele obvinit, protože výsledek měření by splňoval zákonné
parametry. K tomu policie uvedla, že měření z celé nadzemní části
rostliny cannabis včetně vrcholíků provádí vždy na dožádání policejního orgánu,
v případě dovolatele však takto nikdy nepostupovala, ač tento toto
opakovaně žádal a odkazoval na definici cannabis dle ZoNL.
Pokud
pak je legální rostlina cannabis (tzn.
zákonně změřená) usušena, nemůže policie s odkazem na nezákonnou normu
měření dokladovat překročení zákonného limitu obsahu THC u usušené rostliny
měřené navíc z květu samičích rostlin, jak policie obligatorně u usušených částí rostliny u dovolatele činila
jak lze odvodit z měření v letech 2009 - 2013, neboť jde o
zákonitý biochemický proces přeměny látek v době zralosti a usušení. Již
při prvním obvinění dovolatele bylo doloženo, že dovolatel pracoval se všemi
částmi rostliny včetně kořene (tinktura na kloubní otoky zaznamenaná již
starověku u Plinia), kde však kanabinoid THC zcela absentuje, stejně tak jako
v semenech, která však policie z měření rovněž vyjímá, stejně jako
větvičky a stonek, ač nic takového žádný
zákon neuvádí!
KS v Brně dokonce uvedl nepoužívanou právní normu měření obsahu THC
v cannabis dle OSN používanou pro pašeráky drog, viz http://ustavnisoud.blogspot.cz/2015/01/krajsky-soud-v-brne-k-metodice-mereni.html
III. – ZoNL jako technický předpis dle práva EU
Dovolatel
se v ústavní stížnosti domáhal oprávněně zrušení usnesení Nejvyššího soudu
č.j.
8 Tdo 1231 /2011 z důvodu jeho rozporu s právem na zákonného soudce
dle čl. 38 odst. 1 LZPS, s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS a
v důsledku i se zásadou nulla poena
sine lege dle čl. 39 LZPS. K tomuto rozporu došlo na základě porušení
povinností vyplývající pro Nevyšší soud z práva Evropské unie (dále
jen“EU“) týkající notifikace ustanovení ZoNL dle Směrnice 98/34/ES.
Porušení
základního práva zákonného soudce spatřuje dovolatel v tom, že Nejvyšší soud
nepoložil SDEU předběžnou otázku dle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské
unie (dále jen „SFEU“), ačkoli byl k
tomu povinen, jelikož 1) jeho rozhodnutí záviselo na výkladu práva EU,
přičemž nebyly splněny výjimky judikatury SDEU, jež zprošťují vnitrostátní
soudy od povinnosti předběžnou otázku položit a 2) rozhodoval jako soud
poslední instance, tedy slovy čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky (srov. nález ÚS 1009/08 ze dne
08.01.2009.ve věci Pfizer, body 22 a 30).
Skutečnost,
že se Nejvyšší soud ve svém usnesení vypořádal s návrhem dovolatele na položení
předběžné otázky použitím odůvodnění,
jehož nesprávnost dovolatel v rámci dovolání explicitně namítal a doložil
důkazními listinami, je dále příčinou porušení dovolatelova práva na
spravedlivý proces (srov. nález ÚS
2738/07 ze dne 24.7.2008, stejně jako uvedený nález ve věci Pfizer, body
27 a 30).
V důsledku tím byla dále porušena
ústavněprávně zaručena zásada nulla poena sine lege dle čl. 39 LZPS, dle které „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.“, neboť při řádné aplikaci unijního práva nemohly
dotčené soudy dospět k závěru, že je naplněna skutková podstata trestného
činu, z jehož spáchání byl dovolatel obviněn.
1.
Sumarizace
V rámci
všech trestních řízení stavěl dovolatel svojí obhajobu také na skutečnosti, že
z důvodu nesplnění povinností vyplývající pro ČR z jejího členství
v EU, nelze na základě utvrzené judikatury Soudního dvora na dovolatele
nahlížet, jako na osobu, která splňuje skutkovou postatu § 283 trestního
zákoníku a konkrétně tímto ustanovení doslova stanovenou podmínku, že jedná „neoprávněně“[1][1].
Za
oprávněné jednání nenaplňující skutkovou postatu § 283 odst. 1, 2 písm. c)
trestního zákoníku je bezpochyby třeba považovat povolení k nakládání
s návykovými látky vydávané Ministerstvem zdravotnictví na základě ZoNL, o
jehož vydání dovolatel za lékařskými a vědeckými účely opakovaně, však
neúspěšně, žádal.
Ovšem
jak bude doloženo podrobněji níže, povolení k zacházení dle § 8 ZoNL a
absolutní zákaz pěstování odrůd rostliny cannabis s obsahem více než 0,3%
látek dle § 24 ZoNL představuje tzv.
technický předpis ve smyslu čl.
1 odst. 3,4 a
11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června
1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem
a technických předpisů a předpisů pro služby informační
společnosti (dále jen „směrnice 98/34“)[2][2].
Jak
bude rovněž doloženo níže, tím, že v rámci novelizace ZoNL po vstupu České
republiky do EU nedošlo k oznámení § 8 a § 24 tohoto zákona
Evropské komisi v souladu se směrnicí 98/34, stává se toto ustanovení na
základě ustálené judikatury SDEU nevymahatelné[3][3].
Tím
dochází k tomu, že na dovolatele nelze nahlížet jako na osobu nakládající
s návykovými látkami neoprávněně ve smyslu § 283 odst. 1, 2 písm. c)
trestního zákoníku, na základě čehož se dotčené soudy a zejména Nejvyšší soud
napadnutým usnesením ve vztahu k dovolateli dopustily nesprávného hmotně právního posouzení a porušení výše uvedených
základních svobod.
2.
Relevantní
unijní předpisy – jejich cíl, obsah a důsledky jejich nedodržení
Volný
pohyb zboží uvnitř EU je úhelným kamenem evropské integrace[4][4].
V tomto ohledu stanoví čl. 34 až 36 SFEU a nařízení č. 764/2008[5][5]
zásadu volného pohybu formou vzájemného uznávání, kterou lze výjimečně omezit
z důvodů veřejného zájmu, a to pouze při dodržení zásady proporcionality.
Dále
je třeba v oblasti volného pohybu zboží zohlednit směrnici 98/34. Tento
nástroj se týká dvou tematických oblastí.
Jednak se směrnice 98/34 vztahuje na „technické
normy“, přičemž technická norma je dle čl. 1 bod 6 směrnice 98/34 definována
jako „technická specifikace přijatá
uznaným normalizačním orgánem k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž
dodržování není závazné …“. Právní režim těchto nezávazných norem je
následně uveden v čl. 2 až 7 směrnice 98/34. Jak bude implicitně doloženo
níže, předmětná věc se otázky norem netýká.
Dále se směrnice 98/34 vztahuje na tzv. technické
předpisy – viz zejména její čl. 1 body 3, 4 a 11 a dále čl. 8 až 10 směrnice 98/34. Ačkoliv
na základě přídavného jména „technický“ by se mohlo zdá, že se směrnice 98/34
vztahuje jen na skutečně technické aspekty výrobků, jako jsou rozměry a
technické vlastnosti, je rozsah pojmu
„technický předpis“ širší, neboť zjednodušeně řečeno je základním účelem
směrnice 98/34 předejít potencionální překážkám volného pohybu zboží, jež by
mohly pramenit z toho, že členský stát přijme v určitém ohledu
národní, tj. neharmonizovanou úpravu.
Jak zdůrazňuje judikatura, je cílem směrnice 98/34 „chránit preventivní
kontrolou volný pohyb zboží, který je jedním ze základů Evropské unie,
a že tato kontrola je potřebná, jelikož technické předpisy, na které se
tato směrnice vztahuje, mohou vytvářet překážky obchodu se zbožím mezi
členskými státy […][6][6].
Podle judikatury z čl. 1
bodu 11 směrnice 98/34 vyplývá, že pojem „technický předpis“
zahrnuje tři kategorie, a sice zaprvé „technickou
specifikaci“ ve smyslu čl. 1 bod 3 uvedené směrnice, zadruhé „jiný požadavek“, jak je definován v
čl. 1 bod 4 této směrnice, a zatřetí zákaz výroby, dovozu, prodeje
nebo používání určitého výrobku obsažený v čl. 1 bod 11 téže směrnice[7][7].
Oproti výše uvedenému, kdy v rámci posuzování
vnitrostátní právní úpravy omezující volný pohyb zboží mohou být tato
shledávaná v jednotlivých případech jako odůvodněná na základě hmotně
právních aspektů týkající se ochrany legitimního veřejného zájmu[8][8], stanovuje preventivní
informační mechanismus směrnice 98/34 členským státům obecnou oznamovací
povinnost, která výjimečně nemusí být dodržovaná v návaznosti na povahu
dotčeného předpisu.
Konkrétně čl. 8 odst. 1 směrnice stanoví: „[S] výhradou článku 10, členské státy sdělí
neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu […]“.
Od této oznamovací povinnosti jsou členské státy
zbaveny v případě „kdy takový
předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské [pozn. dovolatele:
nezávazné] normy a kdy postačí informace o dotyčné normě“, jak uvádí čl. 8
směrnice 98/34, nebo v případě, že jde o předpis ve smyslu čl. 10 směrnice
98/34, tj. zejména v případě, kdy členský stát 1) „plní závazné právní předpisy Společenství, které vedou k přijetí
technických specifikací nebo předpisů pro služby“[9][9] nebo 2) „plní závazky vyplývající z mezinárodních
dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací nebo předpisů
pro služby ve Společenství“[10][10].[11][11]
Z toho
vyplývá, že v případě národních předpisů, tj. neharmonizovaných předpisů,
které se neomezují jen na čisté přebírání unijních nebo mezinárodních
technických předpisů, je oznamovací povinnosti jasně dána.
Na tom nic nemění skutečnost, že v případě
urgence[12][12] z důvodu např.
ochrany zdraví (např. přijímání nových předpisů báňskou správou po výbuchu
v dole) jsou členské státy na základě čl. 9 odst. 7 směrnice zproštěny od
dodržování lhůt stanovených čl. 9 odst. 1 až 6 směrnice 98/34, během kterých za
normálních okolností nesmí návrh předpisu přijmout. Oznamovací povinnost dle
čl. 8 však zůstává nedotčena.
Z toho vyplývá, že i v případě, že na straně
jedné nějaký návrh vnitrostátního předpisu obsahuje jen jedno jediné
ustanovení, které je třeba kvalifikovat jako technický předpis, na straně druhé
všechna ostatní ustanovení tohoto návrhu vnitrostátního předpisu technický
předpis nepředstavují, je povinnost
předpis oznámit dle směrnice 98/34 daná. Tato skutečnost implicitně
vyplývá z judikatury Soudního dvora týkající se směrnice 98/34 a zejména z
rozsudku ve věci C-390/99 Canal Satélite Digital, v rámci kterého Španělsko stanovilo ve
transpozičním předpisu v oblasti přijímačů televizního signálu několik
čistě národních požadavků jdoucí nad rámec dotčené směrnice[13][13].
Dle čl. 12 směrnice 98/34 a dále dle § 5 nařízení
vlády č. 339/2002[14][14] musí být skutečnost, že
předpis byl v souladu s procedurou směrnice 98/34 Evropské komisi
oznámen, uvedena.
[Důsledek nedodržení oznamovací
povinnosti dle směrnice 98/34]
S ohledem na důležitost cíle směrnice 98/34
zabránit překážkám obchodu rozhodl SDEU po důkladné úvaze v bodě 54
ve věci C-194/94 CIA Security
International, že neoznámený
technický předpis je nevymahatelný. Tato judikatura je neměněna a
v posledních letech měl SDEU i příležitost ji aplikovat v případě
trestních věcech, jako je věc C‑267/03 Lindberg
týkající trestního stíhání v případě hracích automatů či ve věci C-20/05 Schwibbert týkající se trestního stíhání
za neuvádění označení na kompaktních disků osvědčující dodržování autorských
práv.
3.
Relevantní české
předpisy
§ 283 trestního zákoníku zní:
„Kdo neoprávněně
vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak
jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku,
přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude
potrestán¨………..
§ 1 ZoNL zní:
„Předmět úpravy
(1) Tento zákon upravuje
v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství 1 zacházení s prekursory a pomocnými látkami
a stanoví pravomoc a působnost správních orgánů nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem a
přímo použitelnými předpisy Evropských společenství 1 ,
které podle těchto přímo použitelných předpisů Evropských společenství vykonává
členský stát.“
Poznámka pod čarou č. 1 ZoNL zní:
„Nařízení
Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze
dne 11. února 2004 o prekursorech drog.
Nařízení Rady (ES) č.
111/2005 ze dne 22. prosince 2004, kterým se stanoví pravidla pro sledování
obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími
zeměmi.
Nařízení Komise (ES)
č. 1277/2005 ze dne 27. července 2005, kterým se stanoví prováděcí pravidla k
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog a k nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování
obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.“
§ 8 odst. 1 ZoNL před jeho
novelizací zákonem č. 141/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zněl:
„(1) Povolení
k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Na vydání povolení
k zacházení není právní nárok.“
§ 8 odst. 1 ZoNL po jeho
novelizací č. 141/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, zní:
„(1) Povolení
k zacházení vydává Ministerstvo zdravotnictví. Povolení k
zacházení není vydáno, pokud osoba nesplní požadavky kladené na žádost podle
odstavce 7.“
Lze
tak konstatovat, že novelou zákona č. 141/2009 Sb. došlo v rámci ZoNL ke zásadní
změně spočívající v přechodu od režimu, který neobsahoval právní nárok na
získávání povolení k zacházení návykovými látkami, na režim, který takový
právní nárok obsahuje.
§ 24 ZoNL nedoznal od jeho zavedení do 1.4.2013 žádných změn a zněl:
„Zakazuje se
pěstovat
druhy a odrůdy rostliny konopí (rod Cannabis), které mohou
obsahovat více než 0,3 % látek ze skupiny tetrahydrokanabinolů, […]“
4..
Hodnocení relevantních českých předpisů
z hlediska směrnice 98/34
[Cannabis jako obchodovatelné zboží, na
které dopadává povinnost notifikace dle směrnice 98/34]
Unijní
judikatura uvádí, že „jelikož je
škodlivost omamných látek, včetně omamných látek z Cannabis, jako je marihuana,
obecně uznána, je jejich prodej zakázán ve všech členských státech, s výjimkou
přísně kontrolovaného obchodu, kdy jsou používány pro lékařské a vědecké
účely“[15][15].
To
znamená, že ačkoliv unijní právo obecně neuznává, že v případě omamných látek
jde o legálně obchodovatelné výrobky v rámci vnitřního trhu, a tudíž
se na ně v zásadě nevztahuje unijní pravidla volného pohybu, je tomu jinak
v případě použití omamných látek
pro lékařské a vědecké účely.
Na
základě uvedeného je třeba konstatovat, že požadavek získat povolení dle § 8
ZoNL a dále absolutní zákaz pěstování odrůdy rostliny Cannabis dle § 24 ZoNL nerozlišují
podle účelu použití a dopadávají tak zcela zjevně i na (ačkoliv velice úzce, tak nicméně zcela jasně) vymezenou
oblast obchodovatelnosti s cannabis za lékařskými a vědeckými účely ve
smyslu stanoveném SDEU.
Dále dle čl. 1 odst. 1 směrnice 98/34 je třeba pod
pojmem „výrobek“ chápat každý průmyslově vyrobený výrobek a každý zemědělský
produkt včetně produktů rybolovu. Dle Evropské komise má tato široká definice
umožnit preventivní kontrolu co možná nejširšího okruhu výrobků, přičemž Komise
v této souvislosti odkazuje[16][16] na obecnou definici
stanovenou SDEU, dle které je třeba považovat za výrobky ve smyslu čl. 34
SFEU „výrobky,
které je možné ohodnotit penězi a které mohou proto být předmětem obchodních
transakcí“, což v případě Cannabis za léčebnými a vědeckými účely je
jasně dáno.
Na základě uvedeného je zjevné, že cannabis za
vědeckými a léčebnými účely je
obchodovatelným zbožím, jehož regulace členským státem podléhá
notifikační proceduře dle směrnice 98/34 (o čemž svědčí i četné notifikace ostatních členských států v rámci
databáze TRIS – viz např. polská a rakouská notifikace z roku 2011[17][17]). Uvedené platí ve všech
případech, pokud nejde o provádění unijních předpisů (směrnice) či určitých
mezinárodních ujednání. Tato možnost bude ovšem vyvrácena
v následujícím.
[Hodnocení § 8 a §24 jako technického
předpisu ]
Jak
vyplývá z § 1 ZoNL a související poznámky pod čarou č. 1 nepředstavuje ZoNL
transpozici unijních směrnic, nýbrž upravuje „v návaznosti na přímo použitelné
předpisy Evropských společenství
zacházení s prekursory …“.
V této souvislosti odráží pojem „v návaznosti“
uvedený v § 1 ZoNL skutečnost, že tento zákon doplňuje, resp. se řadí vedle
přímo použitelné unijní předpisy (tj. nařízení EU)[18][18] a nikoliv, že
provádí unijní předpisy (směrnice) do vnitrostátního práva. V případě,
že by mělo jít o transpozici unijních směrnic (quod non), na kterou by se mohla aplikovat odchylka od oznamovací
povinností dle čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34, musel by ZoNL
obsahovat v souladu s čl. 48 odst. 3 Legislativních pravidel vlády a
čl. 20 odst. 5 Metodických pokynů vlády[19][19] odkaz na příslušné unijní směrnice.
To znamená, že ve vztahu k odrůdám rostliny cannabis nevyplývá povolení
k zacházení dle § 8 ZoNL a zákaz pěstování této odrůdy dle § 24 ZoNL ze
závazného předpisu EU ve smyslu čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34.
Stejně tak nelze říci, že by ČR prostřednictvím § 8 a § 24 ZoNL plnila ve smyslu
čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 závazky vyplývající z mezinárodních
dohod, které vedou k přijetí společných technických specifikací (viz rovněž
níže).
V souladu s judikaturou tak
přestavuje § 24 ZoNL bezpochyby technický předpis ve smyslu čl. 1 bodu 11
směrnice 98/34, neboť zcela zakazuje výrobu[20][20] odrůdy rostliny cannabis.
Pokud
jde o požadavek získat povolení k zacházení dle § 8 ZoNL, je třeba
upozornit, že obecně judikatura SDEU nepožaduje notifikaci předpisů, jež se
netýkají výrobků, nýbrž výkonu (podnikatelské) činnosti. Jak však SDEU ve
vztahu k úplnému zákazu provozování hracích automatů ve věci C‑267/03 Lindberg uvedl, představuje absolutní zákaz výkonu činnosti
související s určitým zbožím nebo jiný požadavek omezují výrobky
v rámci výkonu (podnikatelské) činnosti, jako je požadavek získat povolení
za účelem uvádění výrobků na trh [21][21], technický předpis[22][22]. Dovolatel předjímá, že jediný rozsudek SDEU, který by
zdánlivě hovořil v neprospěch dovolatele, se týkal používání měřičů
alkoholu. SDEU v této věci (výjimečně) nepřijal námitku nevymahatelnosti,
neboť mezi trestními předpisy týkající se řízení pod vlivem alkoholu a
předpisy, na základě kterých státní orgány zjišťují obsah alkoholu v krvi,
neexistuje kausální vztah, který by dopadal na obchodovatelnost s nějakým
zboží[23][23].
V předmětné věci však české trestní předpisy inherentně souvisí se státním
omezením (regulací), pokud jde obchodovatelnost určitého výrobku. Nutno
podotknout, že posouzení případu Lemmans
je v rámci posouzení této ústavní stížnost navíc irelevantní, neboť do
takových myšlenkových hlubin se Nejvyšší soud ani nepustil – viz níže.
Dovolatel
dodává, že unijní judikatura se dosud
explicitně nezabývala s otázkou důkazního břemena, pokud jde o doložení,
zda jde o neharmonizovaný (technický) předpis. SDEU se omezuje na to, že
v případě namítání nevymahatelnosti nějakého (údajného) technického
předpisu nějakým subjektem, je třeba zkoumat, zda jde o technický předpis a zda
byl v souladu se směrnicí 98/34 oznámen[24][24].
Z toho ovšem dle názoru dovolatele a
contrario jasně plyne, že subjekt namítávající nevymahatelnost (údajného)
technického předpisu nenese důkazní břemeno (neboť jak by taky mohl doložit, že
nějaké konkrétní ustanovení s určitostí nevyplývá z kvanta
harmonizovaných předpisů). Z uvedené judikatury tak naopak plyne, že
zjištění skutečnosti, že jde o neharmonizovaný technický předpis, přísluší
dotčenému národnímu soudu. Nehledě na uvedené se však dovolatel domnívá, že
v porovnání s paušálními tvrzeními dotčených soudů, dostatečně
doložil, že v případě §§ 8 a 24 ZoNL jde o (neharmonizované)
technické předpisy, tj. jde o předpisy, jejichž povaha je taková, že je třeba
je dle směrnice 98/34 oznámit.
[Otázka provedené notifikace]
V této
souvislosti by dovolatel mohl odkázat Ústavní soud na veřejnou elektronickou
databázi TRIS[25][25]
Evropské komise, jejíž prohledání doloží, že ZoNL neprošel v době skutku dovolatele
(zejména v souvislosti s přijetím zákona č. 141/2009 Sb., kterým se
mění ZoNL) oznamovací povinností dle směrnice 98/34.
Indicií
pro neprovedení notifikace by mohla dále být skutečnost, že ve smyslu čl. 12
směrnice 98/34 a § 5 nařízení vlády č. 339/2002 není nikde v rámci ZoNL
zmínka o případné notifikaci[26][26].
Skutečnost,
že ZoNL nebyl dle směrnice 98/34 oznámen uvedlo Ministerstvo zdravotnictví dne
18. května 2011 č.j. MZDR 35213/2011 doloženém při prvním dovolání dovolatele
Nejvyššímu soudu s touto argumentací: „Zákon
č. 167/1998 Sb., není technickým předpisem, aby bylo nutné provádět
v rámci jeho přípravy technickou notifikaci, nehledě na skutečnosti, že
zákon č. 167/1998 Sb., byl publikován dříve než vyšla směrnice 98/34/ES.“
[Otázka aplikace směrnici 98/34 na Zo NL ratio
temporis]
Ačkoliv byl ZoNL přijat před vstupem ČR do EU, prošel
tento zákon po vstupu ČR k EU novelizací. Konkrétně novelizací zákonem č.
141/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
167/1998 Sb., o návykových látkách, došlo ke změně sporného § 8 ZoNL,
jak bylo uvedeno výše, a to od režimu, jež nezná nárok na vydání povolení
k nakládání s návykovými látkami, na režim, jež takovýto právní nárok
zná. Tato změna technického předpisu po vstupu členského státu do
EU zakládá na základě judikatury SDEU povinnost notifikaci dle směrnice 98/34
v rámci přípravy dotčené změny zákona provést[27][27]. Skutečnost, že tím byly zavedeny mírnější
požadavky pro intraunijní obchod s dotčenými výrobky je pro povinnost
návrh technického předpisu oznámit dle směrnice 98/34 irelevantní, neboť dle
SDEU se oznamovací povinnost vztahuje i
na změny technických předpisů, jež zavádějí v porovnání s předchozí
právní úpravou snadnější podmínky pro obchod se zbožím[28][28].
Jak uvedl dovolatel, změnila uvedena novelizace
(liberalizace) z hlediska unijního prává význam § 24 zákona č. 167/1998
Sb. v tom smyslu, že před uvedenou liberalizací bylo možné jakémukoliv
zacházení s Cannabis (včetně jeho pěstování) zabránit již na základě
nevydání povolení dle původního § 8 zákona č. 167/1998 Sb., který neobsahoval
právní nárok na získávání povolení k takovému zacházení. Po novele zákonem
č. 141/2009 Sb. tak jedinou možností, jak zabránit pěstování Cannabis státními
orgány se stal § 24 zákona č. 167/1999 Sb. Jinými slovy, z hlediska
obchodu mezi členskými státy tak získal
§ 24 zákona č. 167/1998 Sb. samostatný právní význam pro právo EU až po novele
zákonem č. 141/2009 Sb.
5.
K porušení základních práva Nejvyšším
soudem
Ve
vztahu k napadnutému usnesení Nejvyššího soudu lze na základě výše
uvedeného z hlediska ústavněprávního konstatovat:
Ačkoliv
dovolatel namítal u dotčených soudů a zejména u Nejvyššího soudu
nevymahatelnost dotčených ustanovení ZoNL a s tím i conditio sine qua non neaplikovatelnost § 283 trestného zákoníku
z důvodu neoznámení ZoNL při jeho novelizaci (zákonem č. 141/2009 Sb.) dle
směrnice 98/34, nepoložil žádný se soudů SDEU předběžnou otázku dle čl. 267
SFEU.
Zejména
Nejvyšší soud, kterému dle čl. 267 odst. 3 SFEU jako soud, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky, přísluší povinnost předběžnou otázku
Soudnímu dvoru položit, tak neučinil. Přitom nebyla Nejvyšším soudem uvedena
žádná výjimka (acte clair, acte éclairé[29][29]),
která by jej ve smyslu judikatury SDEU z povinnosti předběžnou otázku SDEU
položit, zprostila[30][30].
Argumenty uvedené v usnesení[31][31],
kterými se Nejvyšší soud vypořádal s otázkou nevymahatelnosti dotčených
ustanovení ZoNL, se pouze omezily na
konstatování, že ZoNL vychází z mezinárodních ujednání a unijních předpisů.
Přitom dle judikatury Soudního dvora musí mezi unijním (transpozičním)
ustanovením a provádějícím vnitrostátním zákonem existovat přímý vztah[32][32],
tj. v zásadě se musí vnitrostátní ustanovení omezit na reprodukci obsahu
stanoveného unijním předpisem. Jinými slovy, výjimky z oznamovací
povinnosti v případě transpozice unijní legislativy na základě čl. 10
odst. 1 první odrážka směrnice 98/34 se mohou uplatnit pouze v případě, že
konkrétní vnitrostátní požadavek je přímo stanovený unijním předpisem, tj.
přímo vyplývá z transpoziční povinnosti. Stejné úvahy musí platit i pro
výjimku ve vztahu k mezinárodním ujednávaní stanovenou čl. 10 odst. 1
druhá odrážka směrnice 98/34.
Jak
ve vztahu k unijnímu právu (čl. 10 odst. 1 první odrážka směrnice 98/34),
tak ve vztahu k mezinárodním dohodám (čl. 10 odst. 1 druhá odrážka
směrnice 98/34), však Nevyšší soud
neuvedl konkrétní unijní či mezinárodně právní ustanovení, které by přímo
stanovilo povinnosti obsažené ve §§ 8
a 24 ZoNL.
Dovolatel
dodává, že takto ani učinit nemohl z jednoduchého důvodu, že takové unijní
či mezinárodněprávní ustanovení neexistuje. Pokud jde o § 24 ZoNL dovolatel
dokládal již v prvním dovolání odpověď Ministerstva zdravotnictví dle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, která uvedla
„Zákonodárce vycházel z dikce čl. 22 Jednotné Úmluvy o omamných látkách z roku
1961, jehož odst. 1 stanoví, cituji..."jestliže je v zemi nebo na území některé Strany situace taková, že zákaz
pěstování opiového máku, keře koka nebo rostliny konopí je, podle jejího
názoru, nejvhodnějším opatřením pro ochranu veřejného zdraví a prospěch a pro
zabránění tomu, aby omamné látky byly používány k nedovolenému obchodu,
příslušná Strana zakáže jejich pěstování,,,,". Tuto skutečnost však nelze chápat tak, že by
ČR tím plnila ve smyslu čl. 10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 mezinárodně
právní závazky, které vedou ke společným technických specifikací, neboť
tím čl. 22 Úmluvy zavádí možnost a nikoliv
povinnost vedoucí ke společným technickým specifikacím, jež budou
povinné pro všechny Smluvní strany.
Navíc jak již uvedeno, jsou nařízení EU, na které
odkazuje poznámka pod čarou č. 1 v § 1 ZoNL, resp. které uvádí Nejvyšší soud[33][33], nezpůsobilé sloužit jako
transpoziční předpis z důvodu přímé aplikovatelnosti nařízení EU a zákazu
jejich provádění do vnitrostátního práva[34][34]. Navíc dle uvedené
poznámky pod čarou jde o unijní nařízení týkající
se prekursorů drog, mezi které Cannabis nepatří. Z logiky věci tato
nařízení neobsahují (ani nemohou obsahovat) ustanovení, která by přímo vedla
k přijetí § 8 a
24 zákona č. 167/1998 Sb., čímž by na základě čl. 10 odst. 1 odrážka první
směrnice 98/34/ES byla dána výjimka, pokud jde o povinnost dotčené vnitrostátní
předpisy oznámit. Odkaz na modelovou legislativu OSN Nejvyšším soudem je
zároveň nezpůsobilý, neboť nejde o závazný (mezinárodní) akt, jež stanoví
povinnost sporná ustanovení ZoNL přijmout, a který by v souladu s čl.
10 odst. 1 druhá odrážka směrnice 98/34 zprostil členský stát od notifikační
procedury. Dále Nevyšší soud neuvedl, jaké ustanovení jim dále citovaných
mezinárodních ujednání přímo požaduje zavedení §§ 8 a 24 ZoNL.
Pokud tedy bylo záměrem odůvodnění Nevyššího soud
říci, že námitka nevymahatelnosti uvedena dovolatelem je neopodstatněna
z důvodu, že ZoNL čerpá z výjimek stanovených čl. 10 směrnice, učinil tak ve smyslu výše uvedené
judikatury SDEU nedostatečně a chybně. Stejně tak jeho celkový závěr, že
ZoNL ČR „splnila všechny požadavky
kladené na právní úpravu týkající se drog a naše vnitrostátní předpisy plně
z uvedené evropské legislativy navazují a jsou s ni v souladu“
z hlediska směrnice 98/34 a judikatury SDEU neobstojí.
Dovolatel zdůrazňuje, že stejně jak není pravomocí
vnitrostátních soudů vykládat sporné otázky práva EU, neboť to přísluší pouze
SDEU, nepřísluší ani dovolateli tato pravomoc. Nicméně výše uvedené dokládá, že
v předmětné věci existují víc než důvodné obavy nedodržení práva EU jednak
Vládou ČR (neoznámením ZoNL dle směrnice 98/34 při novelizaci tohoto zákona po
vstupu do EU) a jednak Nejvyšším soudem tím, že na základě nedostatečného a
chybného odůvodnění odmítl položit předběžnou otázku, jak mu ukládá čl. 267
odst. 3 SFEU.
Dovolatel si je vědom možných veřejných (společenských
a případně i politických) důsledků nevymahatelnosti §§ 8 a 24 ZoNL. Nicméně by chtěl
zdůraznit, že s ohledem na výše uvedené pádné (dle názoru dovolatele
nevyvratitelné) právní důvody a svévolné ignorování těchto právní důvodů dotčenými
soudy by v opačném případě byla všechna
ujištění o dodržování zásad právního státu dodržující ústavně a unijně zaručená
práva pouhou neúčinnou deklarací.
Tím,
že nepoložil předběžnou otázku SDEU, ačkoliv rozhodoval ve smyslu kogentní
normy čl. 267 odst. 3 SFEU, jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky, a jeho rozhodnutí záviselo na výkladu unijního práva,
Nejvyšší soud porušil ústavně
zaručené základní právo dovolatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst.
1 Listiny.
Veškerý
jiný výklad by zcela popřel účel (effet
util) čl. 267 odst. 3 SFEU a byl by z hlediska unijního práva
nepřijatelný – viz zejména bod 33 rozsudku Soudního dvora ve věci C-224/01 Köbler
týkající se náhrady škody v případě porušení práva EU v důsledku
rozhodnutí soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými
prostředky.
Tím,
že se Nejvyšší soud chybně vypořádal s námitkou nevymahatelnosti odkazem
na chybnou skutečnost, že ZoNL provádí ustanovení unijních a mezinárodních
předpisů, která zprošťuje od oznamovací povinnosti dle směrnice 98/34, porušil ústavně zaručené základní právo dovolatele
na spravedlivý proces dle čl. 36 LZPS.
Tím
Nevyšší soud v rozporu se ústavněprávně
zaručenou zásadou nulla poena sine
lege dle čl. 39 LZPS aplikoval na
dovolatele zákon, jež je třeba z hlediska unijního práva považovat
za nevymahatelný vůči dovolateli.
V Olomouci dne 12.března 2015 Dušan Dvořák, MMCA, v.r.
Předseda
správní rady Cannabis is The Cure, z.s.
Reference
na odbornou činnost na http://dusandvorak.blogspot.cz/
[1][1] Stejně jako toto zdůraznění jsou následující zdůraznění
uvedena v citacích doplněna dovolatelem.
[2][2] Předchůdkyně této směrnice byla Směrnice Rady 83/189/EHS.
Tuto skutečnost dovolatel uvádí s ohledem na odkazy dřívější judikatury
Soudního dvora na tuto směrnici.
[3][3] Rozsudek Soudního dvora ve věci C-194/94 CIA Security International, bod 54;
rozsudek Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert, bod 45.
[5][5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 764/2008 ze dne
9. července 2008, kterým se stanoví postupy týkající se uplatňování některých
vnitrostátních technických pravidel u výrobků uvedených v souladu s právními
předpisy na trh v jiném členském státě a kterým se zrušuje rozhodnutí č.
3052/95/ES - http://www.mpo.cz/dokument48561.html
[7][7] Rozsudek
Soudního dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod
11.
[11][11] Čl. 10 směrnice
98/34 uvádí ještě další výjimky z oznamovací povinnosti, jako je např.
provedení rozsudku Soudního dvora. Tyto výjimky jsou však pro danou věc zjevně
irelevantní.
[14][14] Nařízení
vlády č. 339/2002 Sb., ze dne 3. července 2002, o postupech při
poskytování informací v oblasti technických předpisů,
technických dokumentů a technických norem.
[15][15] Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑137/09 Josemans, bod 36 a
zde uvedená judikatura. Důraz v citaci dodán.
[16][16] Viz st. 16
dokumentu vydaný Evropskou komisí nazvaný: Průvodce metodikou poskytování informací v
oblasti technických norem a předpisů a pravidel pro služby informační
společnosti -
http://ec.europa.eu/enterprise/tris/info_brochure/index_en.htm
[17][17]ttp://ec.europa.eu/enterprise/tris/pisa/app/search/index.cfm?fuseaction=pisa_search_results&iStart=11&iYear=2011&sProdType=C00P&LANG=DE&STYPE=STRUCTURED&iBack=2
[19][19] Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii
[20][20] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-20/05 Schwibbert,
bod 34, rozsudek Soudního dvora C‑361/10 Intercommunale Intermosane, bod
11.
[26][26] Viz rovněž čl. 48
odst. 7 Legislativních pravidel vlády, jež stanoví povinnost uvést skutečnost,
že návrh předpisu byl oznámen v souladu se směrnicí 98/34, v úvodním
ustanovení předpisu.
[28][28] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-273/94 Evropská komise proti Nizozemskému království, body 13 až 15.
[29][29] Naopak stav unijní
judikatury hovoří v prospěch dovolatele v tom smyslu, že ČR měla
zákon o NL oznámit v rámci novelizace zákonem č. 141/2009 Sb., načež jsou
§§ 8 a 24
ve vztahu k žadateli nevyhatelné.
[31][31] Viz dotčené
usnesení Nevyššího soudu č.j. 8 Tdo 1231 /2011 od polovičky
strany 10 do polovičky strany 11.
[32][32] Rozsudek Soudního
dvora ve věci C-289/94 Komise ES proti Itálii, body 36, 43 a 44, viz taky podrobný postup Soudního dvora ve spojených věcech C-425/97 až C-427/97 Albers,
body 19 až 24.
[33][33] Nevyšší soud
odkazuje pouze na jednu směrnici. Jde o směrnici 109/92, která ovšem zavádí
systém sledování určitých látek často používaných k nedovolené výrobě omamných
a psychotropních. Tato směrnice tak z logiky věci neupravuje obsah §§ 8 a 24 ZoNL.